INSPO: NEJTĚŽŠÍ CHVILKY

Datum: 9.3.2020 Autor: Irena Vokrojová Kategorie: Blog, Fashion, Inspo

Úvodem tohoto článku, bych chtěla upozornit všechny, že následující řádky jsou velmi osobní a otevřené. Doufám, že poslouží těm, které podobná životní zkouška čeká. Zároveň je to můj sobecký způsob, jak se s dalším zlomem v mém životě vyrovnat. Řeč je odchodu rodičů, v tomto případě mé mamky. V lednu 2019 jsem se dozvěděli, že má rakovinu plic. Vzhledem k tomu, že do svého infarktu kouřila krabičku cigaret denně po dobu 52 let, tak se nebylo čemu divit. Navíc můj děda (mamky otec) umřel na rakovinu plic. Po pár týdnech bylo jasné, že s jejími dalšími komplikacemi a velikosti nádoru dostupná léčba nemá šanci. Ale i přesto mamka nastoupila na ozařování a polykala chemoterapika v tabletách.

Několik měsíců léčby si vzalo svou daň v podobě zdevastované imunity a pohublého těla. Ale vše nesla statečně. Zlom nastal začátkem prosince, kdy doběhla lhůta, po které mělo být jasné zda se povedlo nemoc postavit nebo ne. Výsledek byl negativní. Již nebylo možné nic léčit a nastoupila pouze paliativní péče. Všichni jsme to tušili, ale přesto lidský mozek nepřestane doufat. O to horší bylo, že verdikt maximální délky života 6 -12 měsíců řekl lékař jen mně. Mamka ho chtěla znát a já musela s pravdou ven. Mamky přání bylo zůstat co nejdéle s námi doma. Již dopředu jsem si četla veškeré dostupné články a poslouchala možné rozhovory o odcházení, a tak jsem tušila možnosti společností jako je Cesta domů.

Pak už to šlo ráz naráz. Začali jsem jednat v době, kdy mamka ještě nevypadala, že je tak zle. Domluvila jsem nejdříve donášku jídla, úklid naši již mají zajištění několik let a poté lékařskou péči. Velkou výhodou samozřejmě je, že rodiče (teď už jen taťka) s námi žijí mnoho let. Takže zbylá péče o dům a jejich domácnost je  již dávno na nás. Ze začátku to vypadalo, že to jsou zbytečná opatření. Snažili jsme se mamce co nejvíce její čas zpříjemnit. Takže madla, světla na fotobuňku, bezbariérové vstupy byly od začátku. Pak následovala nemocniční postel, chodítko a mobilní toaleta. Cesta domů k nám jezdila nejdříve jedou týdně, ale měla jsem jejich pomoc každý den na telefonu. Neustále jsme diskutovali mamky stav. Podle toho se následně měnily léky, které měly za hlavní úkol ji pomoci od bolesti. Pak se návštěvy sestřičky stupňovaly až byly na denním pořádku, protože se mamka již nezvedla z postele.

Ve stejnou dobu jsme s dětmi odjeli na rok odkládanou dovolenou do Rakouska na lyže. V roce 2019 jsme již zrušili s tím, že nám ji na rok podrží. Na každý den jsem zařídila pomoc a odjížděla jsem s pocitem, že jsem udělala vše co jsem mohla. Několikrát denně jsem s mamkou, tátou, ale i sestřičkou a doktorkou mluvila. Ve středu se její stav vylepšil a byla i ve fajn náladě. V noci však přišel epileptický záchvat, který sestřička uklidnila léky. Nad ránem ve společnosti mého taťky umřela. Sestřička z cesty domů pomohla mamku obléci a zařídit ohledání. Když jsme to zjistili, okamžitě jsme se zabalili a jeli domů. Tady tou dobou moje sestra již zařídila podle přání mamky pohřební službu a čekali na nás. My jsme měli ještě šanci mamku vidět a rozloučit se. Ano i naše děti se s ní rozloučily. Možná to vypadá divně, ale nikdo se neděsil mrtvoly. Vypadala pokojně, jakoby spala. Myslím, že rozhodla, že nás u svého odchodu nechce. Plakala jsem hodně, ale zároveň jsme všichni vzájemně probírali naše pocity. Také Cesta domů má své pracovníky, kteří nám byli v případě potřeby k ruce s praktickými, ale terapeutickými radami. V pátek minulý týden jsme mamku v rodinném kruhu uložili do hrobu. Bylo to důstojné a poklidné. Jsem na nás všechny pyšná, jak jsme to zvládli. Splnili jsme všechny její přání. A jestli mohu závěrem dvě rady:

  • Nekuřte, opravdu to zabíjí.
  • Nebojte se smrti. Je to přirozená součást našich životů.

Asi nikdy nebudu schopna dostatečně poděkovat za pomoc pracovníkům Cesty domů a naší úžasné sousedce Zuzce.

PS: Outfit je z posledních dní mamky života. Trávila jsem je hodně v poklusu. Proto se kašmírová tepláková souprava stala jedním z nejoblíbenějších kousků mého šatníku.

Tepláková mikina a tepláky  – Lindex

Kožich – F and F

Ledvinka – Gate

Boty – Vagabond

 

komentářů 6

  1. Irčo, krásně jsi to napsala. Co je na tom však nejobdivuhodnější, je ten způsob, jak jsi to pojala a dokážeš o tom moc pěkně a komplexně napsat, aniž bys čekala na nějaký časový odstup, což by málokdo zvládnul. Myslím, že pokud tohle člověk dokáže, tak to o něčem obdivuhodném svědčí. Máme se od Tebe co učit a klobouček dolů …. Tvoje P., Brno

      1. Milá Ireno,
        nechápu,za co by Tě měl někdo odsuzovat. Má milovaná babička zemřela doma a se sestrou jsme jí mohly láskyplně připravit na poslední cestu.Jsem za to velmi vděčná.
        Tatínek bohužel zemřel v nemocnici , je to již velmi dávno,ale dodnes mě je to líto.
        Velmi Tě chápu a věř,že jsi udělalo opravdu to nejlepší.
        Lenka

        1. Lenko,
          moc díky za Tvoje sdílení. Co jsem pochopila, že každý z nás odcházení blízkých zvládáme jinak. Proto není třeba sebe nebo někoho jiného odsuzovat, když scénář nebyl dle původních očekávání. Také jsme měli připravenou variantu, že to nezvládneme a budeme muset mamku převést do stálého hospice. Naštěstí na to nedošlo a my ji splnili přání zůstat do konce doma.
          Přeju hodně sil a zdraví v této době.

          Irena

  2. Za mě je to projev velké osobní statečnosti. Všichni si říkáme, že je to pro naše blízké nejlepší, ale nejsem si jistá kolik z nás ( sebe nevyjímaje) by to v okamžiku, kdy to nastane dokázalo. Budu si tiše přát, abych jednou tohle dokázala tak jako vy. Míša

    1. Míšo,
      děkuju, ale uznání patří celé rodině a hlavně mamce. Byla statečná a moc nám všem vlastně pomohla. Také můj otec fungoval nad své síly. Určitě to to povedlo právě díky té pospolitosti a že jsme si všichni rozdělili síly + si řekli o pomoc Cesty domů. Bez nich bychom to určitě nezvládli. Jsou to odborníci na svém místě.
      Přeji hodně zdraví.
      Irena

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *