Nově nastartovaný život po Corona mi vrátil zpět i čas na rozjímání. Opět jsem začala o víkendech vozit svou dceru na kurzy malování a tím si vyzískala 2 hodiny u kávy. Je to v podstatě jediný čas co mám, kdy se zastavím a nechám na sebe jen působit přítomný okamžik a jen tak si přemítám. Neubráním se myšlenkám nad tím co se vše v proběhlém týdnu událo a jen žasnu kolik toho vlastně bylo. Jak velké množství skvělých lidí jsem potkala a kde se v mém životě vzali. Již několikrát jsem se seznámila s lidmi v podstatě náhodou, abych za pár měsíců/let pochopila osudovost toho okamžiku. Naučilo mě to si tyto situace zkusit vyjasňovat v momentě kdy nastávají. Není to vždy jednoduché a musím se cíleně v hlavě zaměřit na to, abych si daný moment uvědomila. Čím jsem starší a snad i moudřejší, jde mi to lépe. Proto vím, že za uplynulý týden jsem měla tři úžasná setkání s výjimečnými ženami.

Ačkoli to byly pro mě pracovní schůzky s různými klientkami, vždy byly velmi osobní a měly jedno společné – STÁRNEME. Život není vždy spravedlivý, ale stáří a smrt je férová pro nás pro všechny. Ne, prosím neděste se. Necítím se být nad hrobem a ani žádná ze zmiňovaných dam. Jen jsem pochopila, že mám podobné myšlenky. Na jednu stranu se vnitřně cítíme snad nejvíc vyrovnané kdy v životě. Již se v sobě mnohem lépe vyznáme. Vnímáme své silné stránky a jsme tolerantní k těm méně dokonalým.  Taky snad už konečně chápeme rozdíly mezi ženským a mužským vnímáním světa. Bože to je úleva…

Na stranu druhou se špatně smiřuje, že ta vnější schránka tak nějak postupně odchází. Postava se zvláštně přesouvá z horních partií do těch spodních, ha  ha ha .. Taky chuť si večer nějak jen tak vyrazit na skleničku ubývá. Povinností je mnoho a dostat se z kocoviny nyní trvá namísto jednoho dne minimálně tři v tom lepším případě. Aktivního sportu ubývá, jelikož výkony se horší a rekonvalescence se prodlužuje. Děti nám povyrostly, a proto máme mnohem víc času na to, co chceme dělat. Ale velmi zvažujeme komu svůj čas věnovat, neboť je tím nejdražším co máme.

Přesně tyto závěry se mi z rozhovorů zrodily v hlavě. Tak asi tak se cítí ženy po čtyřicítce. Jen mi je moc líto, že i nad vším tím skvělým porozuměním se neumíme na sobě víc uvědomovat jak jsme krásné. Snad každá klientka/žena na sebe při první příležitost v kabince prozradí, kterou partii na sobě nemá ráda. Většina otázek u nového outfitu zní: „Nemám v těch džínách velký zadek?“, „Nezkracuje mi ta sukně nohy?“, „Nedělá mi ta podprsenka moc malá/velká prsa?“.  Pokud bychom si mohly my ženy od mužů vzít jen jednu věc, mělo by to být sebevědomí. Téměř každý muž/klient před zrcadlem v kabince se podívá do zrcadla a dodá: „Musím říct, že mi to v tom novém oblečení (chápej jakýkoli nový kousek v outfitu) opravdu sluší“. Není to žádná otázka, čisté konstatování bez dovětku.

Mé drahé čtenářky, buďme na sebe méně kritické a hledejme v každém věku jeho pozitiva. Vždyť být dívka, žena, máma, babička je v mnoha ohledech privilegium, které chlapy nemají

Sako – Reetimee by Markéta Kopecká

Šaty – Lindex (již starší kolekce)

Boty – Tamaris (koupeno v e-shop Madmazel)

Kabelka – Gucci