Již začátkem prosince jsme se vám přiznala ke svému narozeninovému dárku v podobě úpravy horních víček. Původně jsem si proces chtěla nechat pro sebe a po čase se jen pochlubit s výsledkem. Ale od operace mě bombardujete s dotazy na průběh, rekonvalescenci a kontakty. Došlo mi, že je málo dostupných reálných informací.  Tak jsem se odhodlala a vše co mě napadlo dala do tohoto článku i s fotkami. Jen předem upozorňuji, že fotky jsou totálně bez úprav a příkras.Nemusí být příjemné se na ně dívat.

Vše spustila tato fotka z října. Dalo by se říct, že za to může Nikol a její foťák. Pravdou však je, že za tím stojí můj věk a gravitace. S přibývajícími roky jsem si nemohla nevšimnou té kůže navíc, která zmenšovala oko samotné. Navíc mi koutky očí začaly padat a celkově dodávaly smutný výraz. Od makeupistek jsme často slýchala, že linky již bohužel nedáme. Ono to opravdu nelze, pokud jsou víčka převislá. Všechno se to kupilo a pak mi přistála tato fotka, která byla pomyslným posledním hřebíčkem do rakve. Pak už to šlo vše ráz na ráz. Okamžitě jsem fotku přeposlala kamarádce Petře Moravcové, která  pracuje na PERFECT CLINIC a již jsem dohodly termín. Protože mi před pěti roky dělala spodní víčka (ty jsem měla ještě horší, kvůli neustálému mžourání proti slunci za svou víc jak 30ti letou tenisovou „kariéru“) měla mou absolutní důvěru. A tak jsem 17. prosince v 15 hodin šla pod skalpel.

Hned v šatně po zákroku

Nijak jsem se na zákrok nepřipravovala, kromě pořízení homeopatik na lepší hojení a zajištění odvozu po zákroku manželem. Ještě v půl druhé jsem asistovala při focení na Žižkově a ve čtvrt na tři jsem na Smíchově vyplňovala předoperační papíry. Průběh samotného zákroku trval se vším všudy 45 minut v lokální anestezii. Nic jsem kromě první umrtvovací injekce na každém oku necítila. Trochu nepříjemné bylo vytahování tukových váčků, které se při tom odstraňují, ale dá se to v pohodě vydržet. Večer oči dle předpokladu dost otekly, tak jsem poctivě chladila.

Den 2.

Dalších několik dní jsem musela spát jen na zádech a pravidelně chladit. Samozřejmě žádný makeup a sport. Také jsem nesměla uklízet a nic tahat – jupí… Proto jsem celý druhý den polehávala a jediná aktivita byla, že jsem odvezla s velkými slunečními brýlemi syna do školy si pro sešity. Byla jsem taková celá ponateklá a otok na očích unavoval. Měla jsme potřebu mít oči často zavřené.

Den 3.

Od třetího dne jsem začala normálně fungovat, jen jsem se šetřila a pravidelně chladila. Ven jsem vycházela s brýlemi. Obličej se mi zabarvil modřinami. Jen podotýkám, že jsem modřinový a špatně se hojící typ.

Den 5.

Další dny jsem řešila modřiny a chladila již málo. Většinou jen po ránu a večer. Stále jsem ale musela spát na zádech s trochu vyvýšeným polštářem. Ven jen v brýlích.

Den 6.

Šestý den nastal prudký posun. Těsně před Ježíškem jsem si došla na vyndání stehů. Vůbec to nebolí a trvá to jen chvilku. Od té doby jsem mohla promazávat jizvu a hlavně jsem už nestrašila okolí těmi sterilními náplastmi, které zakrývaly stehy. Pomalu mě i opouštěla žlutá barva z obličeje.

Den 8.

Ještě týden jsem musela vydržet  bez make-upu. Díky pozvolným tlakovým masážím mi postupně opadávaly i poslední otoky na víčkách a mizely poslední modřinky.

Den 10.

Tím, že hojení bylo o vánočních svátcích a navíc ještě v této covid době, nijak mě to neblokovalo. Přestože jsme správně neměla, byla jsem 10. den na lyžích a od 11. jsem chodila s hůlkami. Běhat a pořádně cvičit jsem začala až po 14 dnech. Nic se nestalo, stehy v pořádku drží.

Den 14.

Po 14 dnech jsem se na Silvestra konečně namalovala. To byl pocit mít konečně řasenku, upravené obočí a make-up. Jsem moc ráda, že jsem do toho šla, ačkoli mi hned několik lidí říkalo, že jsem to nepotřebovala. Cítím se teď mnohem líp a již nezažívám k večeru unavené oči, jako v posledních měsících. Navíc od manžela a kamarádek jsem dostala hned několik komplimentů, že vypadám teď méně unaveně a mám prý fakt velké oči. Tak pokud přemýšlíte o nějakém svém případném vylepšení, za sebe mohu jen doporučit. Pomáhá to nejen navenek, ale i uvnitř. Nakoplo mě to, že jsem s faktem své osobní nespokojenosti, i když to byla čistě estetická věc v podobě očních víček,  něco udělala.